Je před jedenáctou a já vyrážím na lesní krmítko s plánem vyfotit sýkoru parukářku. Venku je -6 °C, takže nepodceňuji situaci a beru si tři vrstvy oblečení. Po čtvrt hodině chůze dorážím k lesnímu krmítku a už z dálky vidím, že je na krmítku klid. Využívám situace a rychle zalézám do krytu, rozbaluji stativ a připevňuji na něj fotoaparát. Před krmítkem mám připravený kus ulomeného kmene, na kterém bych chtěl sýkoru parukářku vyfotit.
V hledáčku zaměřuji vrcholek ulomeného kmene, na který bych chtěl parukářku dostat. Cvičně cvakám snímek, abych se podíval, jak bude vypadat pozadí fotografie. Od minulé návštěvy krytu napadl sníh, takže smrková mlazina v pozadí tvoří místo tmavě zeleného pozadí zajímavé mramorování. Zvyšuji ISO na 1600, abych se dostal s časem alespoň na 1/400 sekundy. Sýkory chvilku neposedí na místě, takže při delších časech je na fotce málokdy něco jiného než čmouha.
Uplyne sotva deset minut a na krmítko přilétá první strávník – sýkora koňadra. Sotva dosedne na krmítko, bere do zobáčku slunečnici a hned je zas pryč. Následuje jí několik sýkor modřinek a sýkora uhelníček. Po čtvrt hodině čekání slyším hlas typický pro sýkoru parukářku, který je často přepisován jako „cici gyrrrrr“. Uplyne sotva minuta a sýkora parukářka je na krmítku, nicméně to nevypadá, že by měla v plánu sednout na ulomený kus kmene, který jsem jí přichystal. Po chvilce už začínám být trochu netrpělivý a obracím fotoaparát na krmítko, abych udělal alespoň dokumentační fotku. To se daří, protože sýkory se asi rozhodly, že je čas oběda, a na krmítku je opravdu rušno.
Jak si tak cvakám, najednou periferně vidím, jak si na ulomený kmen sedá koňadra. Sice to není pro dnešek můj hlavní objekt zájmu, okamžitě ale přesměrovávám objektiv, abych si domů odnesl alespoň nějakou fotku. Než však stačím koňadru zaměřit v hledáčku, je pryč.
S prstem na spoušti mířím na špičku zlomeného kmene a vyčkávám. Najednou vidím v hledáčku pohyb a před objektiv mi sedá sýkora parukářka. Na nic nečekám a mačkám spoušť. Objektiv proostří a než se zaostřovací bod chytne zlomeného kmene, sýkora je pryč. To snad ne! Při čekání na sýkoru jsem nepozorně přesunul ostřící bod na kraj zlomeného kmene a v okamžik, kdy jsem chtěl parukářku vyfotit, objektiv proostřil smrkovou mlazinu v pozadí.
V krytu sedím už skoro dvě hodiny a začínají mi mrznout prsty na rukou i na nohou, i přesto jsem odhodlaný v krytu zůstat, dokud parukářku nevyfotím. Po předchozí zkušenosti přepínám ostření na manuální, přes Live view dolaďuji zaostření a opět čekám s prstem na spoušti. Zkouším opět cvičně cvaknout fotku, abych ověřil, zda mám zaostřeno správně. Vychází mi celkem dobrý čas závěrky a tak snižuji ISO na 1250. Sotva nastavuji hodnotu 1250, sedá mi před objektiv parukářka. Na nic nečekám a mačkám spoušť. Foťák rychle cvakne 3 fotky. Parukářka sedí dál a kouká na krmítko a já pořizuji sadu dalších čtyř fotek. Parukářka ještě sekundu sedí a pak odlétá na krmítko.
Nedočkavě přepínám foťák do režimu prohlížení fotek a listuju nafocenými fotkami. První není špatná, hlavička sýkory je ale mimo hloubku ostrosti, takže fotku čeká koš. U druhé fotky to samé. Třetí fotka je ta pravá! Parukářka pohnula hlavičkou kousek směrem ke mně a dostala ji tak na úroveň těla, takže mám obojí pěkně zaostřené. Paráda, mám parukářku přesně tak, jak jsem ji chtěl – na zlomeném kmenu a se zajímavým mramorovaným pozadím. Teprve teď mi dochází, že na pravé ruce nemám rukavici a že ji mám zmrzlou skoro podle tvaru gripu fotoaparátu. To je ale detail, důležité je, že mám parukářku.
A takto vypadá výsledná fotografie:
Při focení vznikly i „vedlejší produkty“, fotka sýkory koňadry a sýkory uhelníčka.
